Proč se věnujeme fungování organizací? Jak to souvisí se systémovou změnou?
Když mluvíme o systémové změně, často se soustředíme na velké věci — ekonomiku, či politiku. Mnohem méně pozornosti ale věnujeme tomu, jak spolu fungujeme v každodennosti. Přitom právě tam se systém neustále reprodukuje.
V organizacích trávíme podstatnou část života a učíme se v nich, jak reagovat na potřeby druhých, jak dělat společná rozhodnutí, jak si rozdělovat zdroje nebo jak zacházet s mocí. Pokud jsou organizace postavené na hierarchii, tlaku na výkon a upřednostňování potřeb lidí na vrcholu, není překvapivé, že tyto vzorce přenášíme i do širší společnosti — nebo je v ní alespoň přijímáme jako normu.
Nicméně, i když často toužíme po větší spolupráci, participaci a sdílení, nemáme pro to tento typ fungování zkušenost ani dovednosti. Spolupráce se pak snadno rozpadá do nekonečných debat bez jasného výsledků, konfliktů, nejasností nebo vyčerpání. Mnoho lidí si tak nese zkušenost, že „to nefunguje“, a vrací se k individualismu, kontrole a nedůvěře. Vzniká tak něco, co můžeme nazvat traumatem ze spolupráce — zkušenost, která nás od partnerské spolupráce spíš odrazuje.
Naše práce směřuje k tomu, aby organizace dokázaly fungovat nejen efektivně, ale i partnersky a participativně. Konkrétně:
- rozvíjíme dovednosti klíčové pro partnerskou spolupráci (např. facilitaci, demokratické rozhodování, zpětnou vazbu, práci s mocí a jiné)
- facilitujeme náročné rozhovory a rozhodovací procesy tak, aby byly slyšet hlasy všech a posilovala se důvěra i pospolitost
- podporujeme organizace v nastavování jejich procesů, např. systém rozhodování, toku zdrojů, zpětné vazby, atd.
- doprovázíme týmy v přechodu k sebeřízení